Přemýšlela jsem dnes nad tím jaké to s Matýskem je, jaké to jednou bude, co se bude dít ve škole, jestli něco bude moci vystudovat. Jaký bude mít jednou sám život, rodinu.
Začínám si uvědomovat to, že už nikdy nebudou kluci malincí, že mi to vše už utíká mezi prsty.
Jsem hrozně ráda, že mu nebyl potvrzen DA (vím, že kdyby přeci jen byl dítě s poruchou atistického spektra, tak bychom to zvládli, byl by to furt náš Mates, ale takto je to zas o krok lehčí), doufám, že za rok u psycholožky u testů bude zase pokrok, nebude jeho intelekt nijak stagnovat, abychom mohli uplně vyloučit i nějaké mentální postižení.
Maminky zdravých dětí si někdy neuvědomují co to je, naučit takové dítě třeba jen barvy, počítat, nebo jen nakreslit postavičku. Sama to můžu srovna s Adámkem, tomu to prostě vše jde samo, umí napočítat do desíti (jsou mu tři roky, Matěj se to naučil v pěti a půl letech), má výborný úchop tužky, no a o řeči to ani nemluvě (dnes před cukrárnou řekl jednomu chlapečkovi který tam křičel, že je nevychovaný).
Raduju se z uplně malých věcí, jako když umí scházet schody sám, poslední schod seskočí a má z toho obrovskou radost, že umí seskočit. Mám radost, že se přestal bát lidí. Jako menší když viděl nějakého člověka na ulici, utíkal se ke mě schovat a šle jen za ruku, ted když ho vidím utíkat kus předemnou, lidi - nelidi, jsem štastná, i toto je pro nás velký pokrok. 
Byla bych ještě ráda, kdyby se byl schopný zařadit mezi ostatní děti. Často se stává, že děti zastraší, začne se chovat jako zvířátko, vydávat někdy i takové zvuky, hraje si třeba na pejska (ono když to dělá tak bezprostředně jako Matýsek šestiletý kluk ....). Věřím, že to časem taky půjde.
Miluju své kluky.